nedůvěřuj vzhledu 3 část

26. dubna 2015 v 7:16 |  příběhy a povídky
Další díl.. Tentokrát hlavně o Arye.. Malé nehodě a vzpomínkách.


A máme po práci." řekla jsem, jen co jsme zavřela dveře obchodu.Téměř nastejno s As jsme zavřely oči, vlasy se vrátily do normálu, pokožka chytla barvu a vlasy se vrátily. "Nudný lidský vzhled." zašeptala As.
"Ale no ták. Chceš do školy chodit v normálním vzhledu ? Poslaly by nás do cirkusu"
"Nojo...Máš pravdu. Kam jdeme teď?"
Rozhlédla jsem se kolem. Prázdno..
"Na kolej nemůžeme..I když...Na pokoji snad nikdo hlídkovat nebude."
"No, lepší než se vrátit do hodiny. Potřebuju se,ale stavit do obchodu pro pár věcí. Na ty tupouny jsem vyplýtvala poslendí zbytky lektvárků..." začala si zamyšleně hrát s piercingem. Oči jí na chvilku ztmavly.
"Ten kamenný obchůdek na rohu..Tam by měli mít co chci," usmála se a vyrazily jsme lidskou rychlostí ulicí.
"Tyhlety překavpující akce.. no děs." zahrála jsem naoko ztrápenou zatímco jsme šly ulicí.
"Nestežuj si a polez!" zasmála se As.
Sehnout! Otočit se! Utéct! Stát!
Zmateně jsem chtěla odolot tomu abych provedla tyhle intuitivní pohyby. Nepovedlo se. Moje obvykle bezchybné varovací zařízení selhalo. Z dálky jsme slyšela jak na mně volá As. Ale já nebyla schopná dělat cokoliv.
Náraz.
Cítíla jsme jak jsme odletěla a asi si něco zlomila.
Bolest donutila mé tělo přemněnit se do své pravé podoby.
Cítila jsem bolest. Matnou tupou bolest a jakoby zdálky slyšela hlasy..

"Odvezu jí do nemocnice!"
"Ne to je v pořádku. Jeďte, mám známého doktora. Jeďte!"
Zvuk pneumatik se vzdálil.
"Ary? Žiješ?" As už byla u mě a zvedala mně na nohy.
Plivla jsem na zem krev.
"Možná…"
"Musím tě někam dostat. Rychle."
"Te krámek. Před chvílí." dostala jsem ze sebe s notným úsilím.
Cítila jsem jak dotyk As zledověl a pak mně rychlostí blesku donesla do krámku s čaji. Byli jsme obě v té naší pravé podobě a lidi se museli určitě zase děsit.

Vyděšená majitelka se po nás koukla s údivem. Pak se s pohledem zarazila na mně.
"Co se jí stalo?"
"Auto jelo na silnici a ona stála vprostřed." odpověděla As suše a položila mně na zem.
"Proč není v nemocnici?"
"Myslíte..že..takhle.. můžu do nemocnice?" pokusila jsem se zvednout ruku, ale ne že by se mi to nějak dařilo.
As už se mezitím přehrabávala v bylinkách.
"Sakra, Ary! Jak se náš druh vlastně léčí?"
"Čekáním.." vykašlala jsem nechtěně krev." Za dvě až tři hodiny budu v pohodě." každé slovo bylo horší vyslovit.
"Dobře.." slyšela jsme z dálky její hlas, ale byl nejasný, neostrý.
"Dám ti něco na spaní…" hezká slova,předtím než se ponoříte do trvdého, pro lidi někdy posledního, spánku což?


Vzpomínky. Ty lidské jsou krátké, nepřesné. Ty moje jsou do detailů přesné. Někdy je příliš bolestivé vzpomínat.
Není to tak dlouho.17 let. Před tou dobou jsme se probudila, ze spánku, příliš dlouhého na to abych počítala jak dlouho trval.
Najít další bylo těžké.Ostatně jako je to v každé době. As předala schopnosti jedna ze starších ochrákyň, které se nikdy nepoveldo získat nesmrtelnost.
A to se nepovedlo žádné. Kromě mě. Vzpomínám na dobu vrcholného středověku, kdy mě zaučovala jedna z nás.
Varovala mne. "Nesnaž se získat věčný život. Budeš zatracena." neposlechla jsem. A tak navždy uvězněná v těle 18. Byly doby kdy jsem se mohla procházet městem v pravé podobě.
Bylo vzoláštní pozorovat lidi. Klanili se. Někteří žádali o pomoc. Ale každý…Každý se bál. Pak, ale při ochraně města se stalo něco co by nemělo. Zaklínači vypadali podprůměrně a nebyl je problém zničit. Jeden z nich, ale, měl něco po čem každý doužil.
Schopnost ,kterou, ale nemohl využívat a proto jsme si ji nevšimla. A získala pro sebe.
Možná to bylo horší než smrt. Zmrznout v jediném okamžiku vaší existence. A vědět, že nikdy, nikdy nebudete jiní. Pozorovala jsem jak umírají. Příbuzní, blízcí a jednou i on.
Nevyčítala jsem mu, že mě opustil, hlídala jsem ho až do jeho osudné noci. Městem se šířil mor. A já nemohla nic dělat. Nemohla jsem se nakazit a sama sebe zabít také ne.
Musela jsme sledovat, jak se město mění.
A nyní jsem tady. Mezi technologií. Mezi nechápavci.
Teď se musím skrývat a alespoň vzdáleně se podobat lidem.
As se nikdy nedozví moji minulost. Čte myšlenky, ale myšlenky nesmrtelných jsou příliš složité. A já příliš zkušená na to abych se prozradila.
Stává s e, že potkám někoho, kdo mně zažil v zlaté éře. Jenže nežije tak dlouho aby se mohl ujistit.
Kolik těchto spánků už jsme zažila? Kolikrát jsme se léčila století? Tentokrát je to krátké, auto mi příliš neublíží.
Bolest ustupuje.
Získávám vědomí.
Nadechuji se a otvírám oči.

"Ary? Ary?"
Opřela jsem se o ruce a zjistila, že všechny kosti jsou na správném místě.
"Od teď nejezdím autem."
Úlevně se usmála. "Jsem ráda, že žiješ!" a snažila by se mně obejmout, kdybych jí nezarazila.
"Další zlomeniny nechci."
,,Tak promin," přeměnila se na nudně lidskou podobu, ale už se mě nesnašila objímat.
Zaostřila jsem zrak na obchod. Uklizený obchod. Dneska sme uklidili tolik věcí co za celý rok ne.
"Tys uklidila?"
"Se ví. Nebudu sledovat jak tvoje kosti skáčou k sobě."
"Chtěla jsem si to zdokumentovat." ušklíbla jsem se a došla k majitelce.
"Děkuju, že jste mně tady nechala ,přečkat léčení." neuvědomila jsem si, že jsme pořád v nelidské podobě. Majitelka se koukla nejprve trošku vyděšeně, ale pak se ostýchavě usmála.
"Není zač. Vaše..ehn.. kamáradka mi aspon uklidila."
"Naštěstí."
"Ale teď už musíme, do školy." zatáhla mně As mimo.
"Jdeme skoro končí vyučování a naše rádoby záškolásctví už se asi prozradilo."
Chvilka soustřědění a už jsme vypadaly jako lidé. Skoro.
"Ještě jendou díky a nashle." pozdravila jsem a zavřela dveře. Snad už se dneska nevrátím a hodně dlouho nebudu chtít slyšet o úklidu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
hello12345.blog.cz